Nemohla jsem si nepovšimnout, že tento prastarý nástroj užívaný již v Antickém Řecku se do mého života dostával ze všech různých stran. Ať už přes soundtrack Titanicu, na kterém jsem ujížděla před několika lety, nebo přes Paula McCartneyho a jeho písničku Mull of Kintyre, Pink Floyd a jejich album Piper at the Gates of Dawn, kde ovšem, pokud si dobře vybavuji, tento nástroj vůbec nezazněl, Dubstep s ne až tak výstižným názvem Irish Swag, až po českou punkovou kapelu Pipes and Pints.
Mohla bych vám povyprávět o historii dud, jenže přesně tomu se chci vyhnout, takže se zaměřím jen jejich zvuk a využití.
Nikdy jsem nepochopila, proč tolik lidí nemá zvuk dud rádo. Možná za to můžou ty vysoké tóny, které zřejmě ne vždy lahodí lidskému sluchu. Pro mě jsou však dudy krásný nástroj, vyrobený z poněkud nešťastného materiálu, jehož zvuk nenahradí nic na světě. Dokáže být stejně tak melancholický jako veselý a živý.
Zajímavý je také fakt, že dudy se hodí stejně tak k interpretaci státní hymny, jako k podkladu punkové písně. Je to zvláštní, jak krásně k sobě pasuje zvuk dud a uřvaných elektrických kytar. Na druhou stranu dudy jsou také uřvaný nástroj, tak proč by vlastně ne? Chci jen říci, jak skvěle k sobě tyto dva nástroje ladí, i když jejich spojení není až tak časté. Ono vlastně samotné zapojení dud do moderní hudby není nijak časté, což je podle mě škoda, určitě by to mohlo být zajímavé. Však v dnešní době se setkáváme s různými zvláštními kombinacemi nástrojů, tak proč ne dud?
Třeba se jednou dudy dostanou do kurzu a kdyby ne, tak ty krásné staré písně a nové soundtracky z filmů nám zůstanou navždy.