Myslím, že je ve mně vetřelec.
Ne, ten Vetřelec, ale něco na ten způsob.
Také se jednou za čas vynoří z mého hrudníku.
Většinu času o sobě nedává znát, ale já vím, že tam je.
Posílá lehké signály na povrh.
Jakoby dlouho škrtal zápalkou, až nakonec oheň vzplane.
Hoří a stejně rychle jako vzplál uhasne.
Ale stejně je tam pořád.
Ať dělám cokoli, vždy se ozve.
Cinká pouty.
A často se mu podaří mě zpoutat, i když se bráním.
Proč?
Všechno nemusí dávat smysl.
